14 titulů mistrů světa, 35 paralympijských medailí, 122 vítězství v maratonu: Heinz Frei je průkopníkem ve sportu na invalidním vozíku a podporuje seberealizaci lidí se zdravotním postižením. Přečtěte si rozhovor o jeho temných chvílích, odhrnování sněhu a umění žít v přítomnosti.

Před rokem jste dokázal zdánlivě nemožné a ve věku 63 let jste na paralympiádě získal další stříbro. Potom jste oznámil ukončení kariéry. Přerostla vám sláva přes hlavu?

Ne, na to asi nemám čas (smích). Můj denní program je naprosto plný. Vedle práce na poloviční úvazek v Nadaci pro paraplegiky trénuji zhruba na stejné úrovni jako předtím: alespoň jednu hodinu denně, někdy čtyři až pět hodin. Je to dobré pro mou psychiku a je to důležitá prevence proti stárnutí mého těla.

Ve věku 20 let jste spadl během horského běhu a od té doby jste ochrnutý. Jak těžké bylo naučit se ovládat své „nové“ tělo?

To bylo mimořádně náročné. Jako sportovec jsem byl zvyklý, že mé tělo funguje. Ztráta dvou třetin mé výšky byla prostě bolestivá. Ocitl jsem se v hlubokém zoufalství a sužovaly mě deprese a úzkost. Ani jsem si neuměl představit, že bych někdy znovu získal možnost seberealizace. Trvalo mi dva roky, než jsem se víceméně smířil se změnou a našel nový směr.

Heinz_Frei_Aufmacher
Ztráta dvou třetin mé výšky byla prostě bolestivá. Trvalo mi dva roky, než jsem se víceméně smířil se změnou a našel nový směr.

Co vás vedlo k tomu, abyste opět sebral odvahu?

Než si rozšíříte své perspektivy, musíte se naučit milovat své nové tělo. To je předpoklad, abyste zvládli náročný proces, který vyžaduje spoustu trpělivosti a dobré prostředí. Po pěti měsících v rehabilitační ambulanci jsem měl štěstí, že jsem se mohl vrátit do svého běžného života. Dům rodičů byl přízemní, mohl jsem pokračovat v práci geodeta a kamarádi z gymnastického a lyžařského klubu se o mě skvěle starali. Dostal jsem tedy šanci opět se prosadit ve společnosti – což v mém případě zní trochu zvláštně (smích) – a rozhodl jsem se s vypětím všech sil najít cestu zpět k životu, který si sám určím.

Teď to zní tak jednoduše. Jak se vám to povedlo?

Pomohl mi můj pozitivní přístup k životu. Měl jsem ho už před nehodou a ani po úrazu se úplně neztratil. Vždy jsem měl pocit, že sám dokážu cokoli, a žil jsem podle hesla: „Když stojíš na místě, jdeš dozadu.“ Místo boje s osudem jsem si začal dávat malé, reálné cíle. A jakmile jsem jich dosáhl, vsadil jsem na další. Velmi mi pomohly úspěchy ve sportu na vozíku. Tady jsem opět našel svou sebeúctu a uvědomil jsem si, že mohu být stále kouskem mozaiky v naší společnosti.

Ne každý má tolik optimismu a sportovního talentu. Dá se odolnosti a cestě zpět k seberealizaci naučit?

Ano, ale vzbouřit se proti svému osudu a najít opět cestu k seberealizaci je velmi náročná práce. Své štěstí si musíte do určité míry vynutit. Musíte odolat závislosti, bojovat proti ní. Neměli byste se litovat ani nechat ostatní, aby vás litovali. Musíte se naučit trpělivosti a snažit se vytvářet dobré chvíle. Dosahujte malých úspěchů, které vám dodají odvahu k dalšímu kroku. A musíte být ochotni udělat něco navíc, i kdyby bylo mnohem snazší požádat o pomoc.

Heinz_Frei_2
Vzbouřit se proti svému osudu a najít opět cestu k seberealizaci je velmi náročná práce. Své štěstí si musíte do určité míry vynutit.

Máte nějaký příklad?

Jedním z nich je odhrnování sněhu. Nemůžu použít běžnou lopatu, byla by pro mě příliš těžká. Proto se pohybuji po kolenou a dvěma malými lopatkami v každé ruce odhrabávám chodník před naším domem až k poštovní schránce. Každý, kdo mě takto vidí, říká: „Heinzi, nedělej to, vezmu velkou lopatu a rychle ti to udělám.“ Ale to já nechci. Jsem aktivní a přispěl jsem něčím. To je pro mě důležité. I když to vypadá zdlouhavě a trvá to věky.

Co pro vás znamená seberealizace?

Dobrý pocit, že jsem opět získal co největší nezávislost. Vědomí, že můžu dělat vlastní rozhodnutí o svém každodenním životě a že jsem schopen se podílet na životě. I třeba v domácnosti: dohodl jsem se s manželkou, že budu vytírat podlahu a vysávat, protože jsem blíže k zemi. Moje žena je zodpovědná za čištění všeho, co je vyšší než 1,5 metru. Bylo by mi nepříjemné, kdybych se měl jen dívat. Ve zkratce by se dalo říci: seberealizace pro mě znamená únik ze spirály bezcennosti.

Doufáte, že budete ještě někdy chodit?

Při rehabilitaci jsem doufal, že budu jedním z mála, kteří dokážou opustit centrum pro paraplegiky pěšky. A jako všichni, kterých se to týká, jsem i já dlouho doufal, že by mohlo dojít k průlomu ve výzkumu, díky kterému budou poranění míchy vyléčitelná. Ale to je hudba budoucnosti. V jistém momentě jsem si řekl: Nechci čekat 50 let na zázrak, aby mi za tu dobu protekl život mezi prsty. Zkusím žít raději tady a teď.

Věnujete se nejen sportu na vozíku, ale také inkluzi paraplegiků. Jaké je sociální postavení lidí na invalidním vozíku?

Za těch 44 let, co jsem na invalidním vozíku, se toho hodně změnilo. Lidé jsou obecně uvědomělejší a zlepšila se i dostupnost. Dnes mohu jít ven spontánně s vědomím, že najdu restauraci s bezbariérovou toaletou nebo hotel s bezbariérovým přístupem. Ale Švýcarsko v žádném případě není bezbariérové. Některé země severní Evropy a USA jsou daleko před námi. Ale také se mi zdá důležité pěstovat image vozíčkářů.

Heinz_Frei_1
Musíte být připraveni udělat něco navíc, i kdyby bylo mnohem snazší požádat o pomoc.

Jak to myslíte?

Někteří lidé, kteří jsou schopni chodit, nás považují za ubohé bytosti, které postihla krutá rána osudu. Myslí si, že s námi nemohou mít plnohodnotný vztah a že se o nás musí starat do konce života. Mnoho paraplegiků si proto neumí najít partnera. Já jsem o to vděčnější, že mohu žít s manželkou Ritou, se kterou mám dvě dospělé děti.

Příští rok dovršíte 65 let a to je oficiální věk odchodu do důchodu. Jste na stáří připraven lépe než lidé bez postižení, protože jste se už naučil zvládat fyzická omezení?

Možná. Uvědomuji si, že mnoho disciplíny a tréninku mi umožňuje udržet si kvalitu života a seberealizaci, která se stala součástí mého života, a doufám, že mi pomůže i ve stáří. Vím, že v určitém bodě už mé tělo nebude schopno některé věci vykonávat. Potom musíte opustit některé zvyky a rozloučit se s nimi. Tentokrát se však změny objeví postupně. Jsou jemné a někdy i nepostřehnutelné.

Sníte někdy o tom, že budete moci chodit?

Často. Sním o lyžování, běžkování nebo běhání v lese. Zajímavé je, že mám většinou bosé nohy a je mi zima. Dříve, když jsem se vzbudil a vedle své postele viděl invalidní vozík, mi bývalo smutno. Teď vím, že život jde dál.

Heinz_Frei_Aufmacher
Heinz Frei

legendární sportovec na vozíčku a motivátor

Heinz Frei (64) je považován za světového průkopníka sportu na invalidním vozíku a patří mezi nejúspěšnější vrcholové sportovce historie. Vyhrál 14 mistrovství světa, 35 paralympijských medailí (15 zlatých, 9 stříbrných, 11 bronzových) a 122 maratonů. Kariéru ukončil v roce 2021 a pracuje pro Švýcarskou nadaci paraplegiků, kde je již téměř 20 let členem správní rady. Frei má dvě dospělé děti a žije se svou partnerkou v Oberbippu v kantonu Bern. Jeho biografii vydalo v roce 2021 vydavatelství Weber Verlag.

Heinz_Frei_Buchcover

Další zajímavé články

Maren_Urner_Aufmacher

Blog

Kouzelnou formulí je digitální nezávislost

Digitalizace nás ohrožuje přetížením a závislostí, říká neurovědkyně a autorka bestsellerů Maren Urner. Co se tedy přesně děje s naším mozkem? A jak můžeme dosáhnout digitální nezávislosti?

Číst více
Listicle_Macht_des_Zufalls_Aufmacher_wide

Blog

Síla náhody

Mnoho věcí si v životě můžete určit sami – ale ne všechno. Úspěch není vždy jen výsledkem dobrého plánování a tvrdé práce. Nikdo se nevyhne náhodě – ani štěstí. Identifikovali jsme sedm faktorů úspěchu, které podléhají síle náhody.

Číst více
Familienväter

Blog

Bytový trh se pomalu vrací k normálu

Současným zpomalením prodejů nových bytů se trh postupně vrací k normálnímu fungování. Enormní zájem o bydlení v hlavním městě, výhodné úrokové sazby a přebytek úspor v domácnostech. Kombinace těchto faktorů vedla v uplynulých dvou letech v hlavním městě k tomu, že se většina rezidenčních projektů prodala ještě před dokončením. To už neplatí.

Číst více